29.Srpen.2009         

Otázky


   Mnozí křesťané dnes mají různé otázky týkající se desátků, v tomto oddíle se pokusím na některé odpovědět.

Řekněte mi komu mám dát desátky?

  Bible jasně říká že desátky byly dávány jen židovskému pokolení levijců. Přečtěte si text v Nu  18,21-32. Desátky byly však také dávány  kněžím z  pokolení Árona, sirotkům,  vdovám a cizozemcům (viz Dt 12,6-18;  Dt 14,22-29; Dt 26,12-14).Také ten, kdo  odváděl desátky měl přikázáno, aby se z   nich dosyta najedl spolu se svou rodinou (Dt 12,17-18). Desátky byly dávány v naturáliích z úrody pole a z dobytka. Nebyly dávány v penězích (Dt 12,17-18). Prvotní církev o desátcích neučila ani je nepraktikovala, proto je otázka, komu je mají dnes křesťané dávat, zcela bezpředmětná.

Setkal jsem se s názorem, že tak, jako byli ve Starém zákoně v chrámě levijci kněžími, jsou dnes v Božím chrámě - církvi také kněží a sice starší a kazatelé a že jim také náleží desátky. Co si o tom myslíte?

   Jedná se o poměrně rozšířený omyl. Nikde v Novém zákoně se přitom nedočtete, že by došlo k přenesení povinnosti přijímat desátky z levijců na křesťanské kazatele či starší. Naopak Nový zákon na posledním biblickém místě o desátcích jasně říká, že příkaz brát od božího lidu desátky mají jen levijci. V Žd 7,5 je psáno: "Levité, pověření kněžskou službou, mají podle zákona příkaz brát desátky od Božího lidu..." Jen levijci tedy dnes mají biblickou a novozákonní autoritu a pravomoc vybírat desátky. Jakákoliv snaha přenést tento příkaz na křesťanské starší či kazatele je jasným popřením Božího slova.

Náš kazatel říká, že dnes už nejsme pod zákonem a tak můžeme dávat desátky zcela svobodně tak, jako je dal před zákonem i Abraham, náš otec víry.

   Ano, dnes již nejsme pod zákonem a spravedlnost před Bohem dosahujeme vírou a nikoliv skutky. To však neznamená že máme napodobovat vše co dělal Abraham. Jinak bychom museli žít ve smilstvu s druhou ženou viz. Gn 16,3-4, museli bychom obětovat zvířecí oběti viz. Gn 15,9-11, lhát druhým lidem viz. Gn 12,11-13. apod. Bůh nikdy Abrahamovi neřekl, že má dát desátek. Abraham si tento zvyk obětovat desetinu kořisti z války zřejmě přinesl ze své pohanské minulosti, kdy spolu se svými příbuznými obětoval desátky a oběti kaldejským božstvům. Všimněte si, že zde není napsáno, že by mu Bůh přičetl spravedlnost proto, že dal desátek. Abraham jen uvěřil Bohu a ten mu přičetl spravedlnost jen pro jeho víru bez jediného skutku, kterým by si to zasloužil viz. Gn 15,6. Jako křesťané tak máme následovat Abrahamovu víru a nikoliv jeho skutky. Až Vám někdo příště řekne, že máte dávat desátky svobodně jako Abraham, můžete mu říci, že je podle jeho vzoru dáte do církve teprve až získáte ve válce nějakou kořist z uloupených věcí. Nikde totiž nečteme, že by Abraham někdy později odvedl desátek z toho, co by získal poctivou prací.

Co když mi však kazatel řekne, že mám dát desátek ze svého majetku tak, jak ho dal Jákob?

   U Jákoba se jednalo o individuální slib Bohu. Bůh mu nikdy neřekl, že si přeje aby dal desetinu. Jákob mu také proto zcela svobodně mohl slíbit jakékoliv množství, například že mu dá 5% anebo třeba 80%. Po splnění tohoto individuálního slibu proto již nikde nečteme o tom, že by Jákob pokračoval v dávání desátků.

Říkáte, že desátky nemají být dávány kazatelům, ale Ježíš přitom křesťanům přikázal, že nemají opouštět odvádění desátků.

   Zřejmě myslíte to místo v Mt.23,23. Zde je třeba si uvědomit, že Pán Ježíš zde oslovuje a hovoří především k farizeům, které zde napomíná. Ti odváděli desátky už málem i z kopřiv na zahradě a zapomněli na důležitější věci v zákoně: právo, milosrdenství a věrnost. Tato slova však Pán Ježíš nemluvil ke svým učedníkům, ti tam byli jen přítomni a slova o desátcích jim nebyla adresována. Ježíš zde oslovuje a hovoří k zákoníkům a farizeům. Pokud se podíváme do Mk 1,44, nalezneme tam podobnou událost. Pán Ježíš tam nařizuje uzdravenému malomocnému, aby obětoval zvířecí oběti. I zde byli přítomni Ježíšovi učedníci, kteří tato slova slyšeli (jinak bychom je neměly zapsány v Bibli). Stejně jako v Mt.23,23 však jeho slova nebyla adresována jim, ale konkrétní oslovené osobě - uzdravenému malomocnému. Není tudíž možné tato místa (Mt 23,23 a Mk 1,44) interpretovat rozdílně. V obou případech byla slova adresována konkrétním osloveným posluchačům, v obou případech tam byli učedníci přítomni jen jako diváci a nebyli v centru událostí. Pokud by totiž Ježíšova slova v Mt 23,23 měla platit i pro křesťany, potom by pro ně musel platit i Ježíšův příkaz k obětování zvířecích obětí v Mk 1,44.

Četl jsem v jedné knize od Dereka Prince, že desátky mají být dávány našemu veleknězi Ježíši. Skutečně dnes po nás Ježíš chce desátky?

   Tento výklad od Dereka Prince jednoho verše v Žid 7,8 je nový, neznala ho totiž raná církev ani reformace, ba dlouhou dobu ani Derek sám. Pokud si totiž přečtete jeho knihu "Desátky smí člověk Boha okrádat", zjistíte, že v době, kdy tuto knihu psal mu tento výklad nebyl znám. Musím zde vyslovit obavu, že se tomuto známému učiteli přihodilo to, co říká jedno přísloví: "Přání je otcem myšlenky." Tak dlouho si přál nalézt nějaký verš, kterým by podpořil svou tezi o křesťanských desátcích, až ho našel (dodejme že tam, kde není).

   Podívejme se blíže na onen verš. Doslovný překlad v Žid 7,8 by zněl: "A zde opravdu desátky smrtelní lidé berou, tam je však svědectví, že žije." Pro naše přemýšlení nad tímto textem se ale přidržíme Colova překladu: "A tu dostávají desátky lidé smrtelní, tam však ten, o němž se vydává svědectví, že žije." Zamysleme se nad první částí verše: "A tu dostávají desátky lidé smrtelní". Pisatel Židům v předchozích verších rozebírá levijské a Melchisedechovo kněžství a když používá slovo "tu", ukazuje jím na levijce, kteří přijímali desátky. Dále slovy "lidé smrtelní" nám připomíná jeden ze znaků levijského kněžství: levijci byli, stejně jako ostatní lidé, smrtelní.

   V druhé části verše: "tam však ten, o němž se vydává svědectví, že žije." nám pisatel slovem  "tam" ukazuje na určitou osobu. Tou osobou je Melchisedech. Z celého kontextu je zřejmé, že pisatel stále rozebírá vztah mezi kněžstvím levijským a Melchisedechovým. Již ve verších v Žd 7,4.6 nám píše o osobě, kterou sice nejmenuje, ale z kontextu je zřejmé, že jí je Melchisedech. Pokud by totiž chtěl pisatel listu v Žd 7,8 odbočit od tohoto tématu a psát o jiné osobě, musel by ji jmenovat, anebo alespoň odlišit od Melchisedecha (viz. např. Žd 7,11). Věta by potom mohla znít například takto: "ale tam je Ježíš, o němž je svědectví, že žije" anebo: "ale v nebi je ten, o němž je svědectví, že žije". Pisatel Židům ale nikoho nejmenoval a není tudíž možno slovo "žije" spojovat s žádnou jinou domnělou osobou (jako je Pán Ježíš, Elijáš nebo Henoch), než pouze s tou, o níž je v kontextu stále řeč, totiž s Melchisedechem. Vždyť o něm nám Písmo v úvodu kapitoly svědčí, že je živ bez počátku a konce a zůstává knězem navždy: "Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy." Žid 7,3. Uzavřu tuto úvahu tím, že v Žd 7,8 je rozebírán rozdíl mezi kněžstvím levijským, které je smrtelné a Melchisedechovým, které je věčné. Tvrzení, že Ježíš přijímá desátky, je třeba odmítnout, neboť neobstojí ve světle Písma.

V Písmu je napsáno, že Bůh prokleje ty, kdo ho okrádají o desátky. Nemáte strach, že vás Bůh prokleje?

   Toto místo v Malachiáši dnes zná snad každý letniční či charismatik a s oblibou ho každou neděli citují mnozí kazatelé. První církev dobře znala Malachiášovo proroctví (viz. citace z Malachiáše 1,2; 3,1; 4,5 v Novém zákoně). Přesto z něj nikdy neučila o desátcích (ona totiž vůbec neučila o desátcích) ani jej nepoužívala k obhajobě desátků. V celém Novém zákoně se nesetkáme s žádným místem, kde by křesťané byli tlačeni k odvádění desátků pomocí hrozeb kletbou z Malachiáše. Církve, které takto zneužily verše z Malachiáše o desátcích, tak zašly dále než učil Pán Ježíš, apoštolové a raná církev.

Znovu tak opakuji, že raná církev neučila ani nepraktikovala desátky. Nikdo v rané církvi se proto nemusel bát starozákonní kletby, která byla určena židům, jenž neplnili Mojžíšův zákon. Ptáte-li se mě, zda nemám strach, musím odpovědět, že nemám. Nikde v Novém zákoně jsem totiž nenalezl požadavek, aby křesťané dávali desátky. Od té doby, kdy jsem přestal dávat desátky se mi daří lépe (než když jsem je devět let dával). Bůh však na mne nevylévá své požehnání proto, že nedávám desátky, ale pouze proto, že v něj věřím (u Boha si totiž nic nezasloužím žádným skutkem, ale pouze vírou).

V nedělním kázání jsem slyšel, že i když zatím sám nevidím požehnání z dávání desátků, mám to vírou přijmout, že Bůh mi již požehnal a v pravý čas Bůh uvede i mou zkušenost do souladu se svým slovem.

   Myslím, že vše co děláme musí být založeno na Božím slově, víra je totiž jen ze slyšení Božího slova (Ř 10, 17). Pokud by ve zvěsti našeho Pána Ježíše Krista a jeho apoštolů bylo nějaké zaslíbení o tom, že Vám požehná když budete dávat desátky, potom bych Vám poradil: "držte se toho a Bůh Vám požehná". Protože však žádné takové zaslíbení v Ježíšově zvěsti ani ve zvěsti jeho apoštolů nenaleznete, potom se nedivte, že k Vám žádné požehnání z desátků neplyne. Je to stejné, jako byste si nalezl ve Starém zákoně nějaké zaslíbení, že budete-li obětovat zvířecí oběti, tak Vám Bůh požehná. Pobíjel byste celá stáda krav a požehnání nikde. Důvod? Ne nedostatek Vaší víry, ale jen to, že děláte něco, co Bůh ustanovil jen pro židy a nikoliv pro církev. Stejně je tomu s desátky - Bůh je pro církev vůbec nenaplánoval. Očekávat proto požehnání z jejich dávání je nereálné. Není proto divu, že existuje spousta křesťanů, kteří mnoho let dávají desátky a žijí přitom na hranici chudoby a navíc jsou ještě zklamaní a zmatení z toho proč zrovna jim desátky nefungují. Oni již nepotřebují slyšet víc o tom, že to je jejich chyba a že vírou správně neuchopili zaslíbení o požehnání z desátků, ale naopak potřebují slyšet zvěst o svobodě od desátků. Bůh dnes totiž dává své požehnání jen na základě naší víry (ta je v srdci) a ne na základě skutků našich rukou (obětí, desátků, půstů, dobrých skutků apod.)

Dobře, říkáte že nemáme dávat desátky. Z čeho však budou pastýři žít, budeme -li dávat méně?


     Pokud si přečtete celý Nový zákon potom zjistíte, že raná církev desátky nedávala ani o nich neučila, přesto žila a prosperovala velmi dobře (jistě lépe než některé dnešní "desátkující" církve) z dobrovolných darů. V první církvi navíc starší většinou pracovali a dobrovolné dary, které křesťané dávali do zbírek, tak byly většinou používány pro chudé a vdovy. Tím však nezpochybňuji to, že Bible umožňuje placení některých božích služebníků z dobrovolných darů.  Problémem mnoha sborů dnes je, že trvají na tom, že všichni kazatelé nesmějí pracovat a musí být vydržováni z církevních financí. Většina peněz ze sbírek potom jde na plat kazatele a na jiné potřebné věci se jich nedostává.


  Vstup do diskuze