29.Srpen.2009         

Z tisku


Křesťané v USA jsou na mizině

Reuters: Pro mnoho křesťanů v USA má Bůh přednost před hypotékou

   Pro mnoho Američanů má smlouva s Bohem daleko větší váhu než jakýkoli světský závazek, včetně hypotéky.   V   době  největší  realitní  krize  od  velké  hospodářské  deprese  milionům Američanů  hrozí,  že  přijdou  o  střechu  nad  hlavou.  Někteří  hluboce věřící křesťané se mohou  na   ulici   octnout   kvůli   tomu,  že  se  za   žádnou  cenu  nevzdají   placení  desátku, dobrovolného příspěvku církvi, píše agentura Reuters.

   "Setkal jsem se s několika majiteli nemovitosti s hrozbou zabavení jejich domu na krku, kteří seděli přede mnou  a říkali, že udělají cokoli pro to, aby svůj  domov zachránili," říká Ozell Brooklin, ředitel  atlantské pobočky neziskové organizace Acorn  Housing poskytující poradenství lidem, kterým  hrozí, že přijdou o dům. "Ale poté, co jsem s  nimi prošel jejich měsíční výdaje a poslední  položka, která zbyla, byl desátek, prohlásili, že si svůj dům nemohou dovolit a odešli," dodává. 

   O desátku se zmiňuje Starý zákon. Izraelité platili daň ze svých výpěstků a podporovali díky ní kněží a chudé a financovali z ní náboženské svátky.

   Kalifornská výzkumná firma Barna Group ve studii zveřejněné letos v dubnu odhadla, že pět procent všech Američanů v roce 2007 platilo desátky. Největší část, 24 procent, odevzdávali své církvi evangelíci.

   "Coby rození křesťané jsou přesvědčeni, že jsou spaseni a placením desátků vyjadřují svoji vděčnost Bohu," vysvětluje George Barna. "Ekonomika je zajímá, ale nevěří tomu, že vláda je Bohem určena k tomu, aby přinášela všechna řešení," dodává.

   Roger Oldham, člen výkonného výboru šestnáctimilionové Jižní baptistické konvence - po katolické církvi největší křesťanské církve ve Spojených státech - říká, že platit desátek je zásadní osobní závazek. "Je to prostě fakt, že tady, stejně jako v jiných křesťanských kulturách, najdete lidi, pro něž je smlouva s Bohem na prvním místě," uvedl. "A tato smlouva s Bohem pro ně znamená víc než jejich vlastní domov," dodal.

   Neziskové organizace v celých Spojených státech tvrdí, že placení desátků u některých majitelů domů, kterým hrozí vyvlastnění, je skutečným problémem, ale na druhou stranu je o tomto fenoménu k dispozici málo informací, protože mnoho realitních konzultantů má instrukce se o tomto citlivém tématu nebavit. "Můžete jim říkat, že desátek mohou platit jinou formou, třeba dobrovolnickou prací," říká Bathsheba Wyattová-Draperová, konzultantka z neziskové společnosti NHS Chicago. "Ale když na to zareagují špatně, musíme to nechat být," konstatuje.

   Podle odborníka na nemovitosti Miltona Sharpa, pracujícího pro společnost NeighborWorks, jež zastřešuje 230 neziskových organizací, je pro mnoho dlužníků desátek něco povinného, nikoliv jen jeden z výdajů, který se dá škrtnout.

   Podle poradců z této oblasti jsou nejčastěji těmi, kdo řeší dilema, zda desátek platit či ne, lidé z nízkopříjmových skupin. Linda Ingramová z nevládní organizace v St. Louis v Missouri vypráví, že jednou z jejích klientek byla osmašedesátiletá žena, pro kterou si její dcera vzala hypotéku ve výši 62.000 dolarů (1,03 milionu korun). Když dcera letos na jaře přestala platit splátky, spadly na ni, protože její jméno stálo ve smlouvě. Aby mohla splácet 500 dolarů měsíčně, stála před rozhodnutím, zda přestat platit desátek evangelické církví, který činil asi 200 dolarů měsíčně. Žena si zvolila, že bude raději platit církvi a o dům přišla. "Před třiceti lety jsem udělala smlouvu s Bohem a od té doby platím," říká tato křesťanka, která si nepřála zveřejnit své jméno. "Nic mě nepřinutí k tomu, abych to vzdala. Vztah s Bohem je pro mě na prvním místě," prohlašuje. Na otázku, proč nechce prozradit své jméno, odpověděla: "Nechci, aby si lidé o mně mysleli, že jsem blázen."

   Jiní věřící majitelé domů, kteří se ocitli na mizině, také nechtějí moc mluvit. John Tiemstra, profesor na křesťanské Kalvínově vysoké škole v Michiganu říká, že to není nic překvapivého. "Mezi konzervativními křesťany je hluboce zakořeněné přesvědčení, že osobní finance jsou jejich čistě soukromou záležitostí," říká.

 

2.Září.2009         

      
Mnoho amerických křesťanů dává během krize přednost desátkům před hypotékou.

Nick Carey

  Pokud existuje nějaká věc, na kterou se dá obvykle spolehnout, když pracujete jako novinář ve Spojených Státech -   zejména pokud jste Brit jako já - je to, že  Američané se vůbec nebojí bez váhání mluvit s   médii. Je to milé a charakteristické pro  Američany, je to skvělý znak, že se nebojí  postavit a být vyslechnut.
  Téměř šest měsíců jsem pracoval na článku  "Mnoho křesťanů dává  Bohu přednost před  hypotékou",který jsem dokončil 21.září.Přitom  jsem poprvé po třech letech co jsem začal  pracovat ve Státech narazil na zeď mlčení.  Všechno  začalo  už v únoru, kdy jsem pracoval   na sérii hraných příběhů, které byly věnovány  krizi na americkém trhu s bydlením. V  rozhovorech s  finančními poradci v Chicagu, Detroitu, Clevelandu, Atlantě a v Memphisu jsem slyšel o  tom, že mnozí majitelé domů raději ztratí své domovy, než by přestali dávat desátek do své církve. Nejprve jsem o tom slyšel v Chicagu. Ze začátku jsem toto téma ignoroval.Snažil jsem se zaměřit na na téma rozsahu bytové krize a jejich důsledků. Na propad, který byl patrný na Wall Streetu v posledních týdnech.
  Připadalo mi ale zajímavé, jak někdo může svou povinnost Bohu a církvi dát přednost před pozemským bydlením.Odkládal jsem proto tyto komentáře k pozdějšímu použití. Dále jsem se s tímto tématem setkal v březnu a dubnu v Atlantě, Memphisu, St.Louis, Dallasu, stále znovu a znovu jsem narážel na ty fascinující příběhy. Nebyl problém najít poradce, náboženské vůdce, akademické a výzkumné pracovníky, kteří by se vyjádřili k tomuto tématu- ale nejtěžší bylo najít majitele domů, kteří by o tom chtěli mluvit.
  Finanční poradci z různých společností hovořili s několika sty tisíci postiženými majiteli domů po celé zemi, kteří se potýkají s největším zpomalením bytové výstavby od dob Velké krize- ti souhlasili, že mne skontaktují s majiteli domů, kteří raději přišli o své domovy,nežli by přestali platit desátky jako svůj závazek k Bohu. Znovu a znovu jsem během čtyř měsíců dostával emaily od poradců z Atlanty, Memphisu, New Yorku nebo Jížní Kalifornie. Psali mi, že našli majitele domu, který by mi mohl vyprávět svůj příběh.Velice často si to ale tito majitelé domů rozmysleli, když jsem jim zavolal, nebo jsem si s nimi chtěl domluvit osobní schůzku. "Je to příliš osobní" bylo mi téměř vždy řečeno. Ti, kteří se mnou chtěli mluvit, tak mi vždy velmi opatrně- k mému zděšení- řekli, že vše, co mi řeknou, bude jen mimo záznam a v žádném případě si nepřejí, aby se jejich jména objevila v tisku.
  Konečně v srpnu jsem vystopoval jednu ženu v ST. Louis, která mi řekla, že mi povypráví svůj příběh a bude to "naostro". Protože se zotavovala po operaci, tak mne požádala, ať jí zavolám za týden. Nakonec jsem to viděl jako klíčový moment- představit skutečnou osobu, jako ilustraci pro můj příběh. Ochotně jsem souhlasil. Ale když jsem jí za týden zavolal, zjistil jsem, že si to zatím rozmyslela. "Nechci aby si lidé myslili, že jsem blázen", řekla mi. Popovidala mi detailně o své víře a oddanosti Bohu a že přes 30 let dávala desátek církvi a nechce zrušit tuto uzavřenou smlouvu s Bohem. Řekla mi podrobně o tom, kolik  dobrých skutků dělá díky desátku její církev. Byla ráda, že se mnou mohla hovořit, ale po hodinovém rozhovoru mi bylo jasné, že nemůžu udělat nic, čím bych ji přesvědčil, aby mi dovolila použít její jméno.
  V tomto bodě jsem dospěl k úplnému konci. Po šesti měsících jsem již věděl, že pravděpodobně nenaleznu žádného majitele domu, který by se mnou živě hovořil. Že jsem vzdal svou snahu najít někoho, kdo by byl ochoten se mnou hovořit, nepřipadalo některým výzkumným pracovníkům věnujícím se církvím vůbec překvapivé, věděli, jak je desátek osobní a důvěrnou věcí. Přestože jsem již opustil svou kancelář v Chicagu, stále čelím tomuto dilematu.To, co jsem hledal, byl příběh, který by ukázal, jakou roli hraje víra v životě Američanů a že je důležitější než jejich domovy. Po dlouhém uvažování jsem se rozhodl, že ten příběh je příliš zajímavý, než abych ho nechal plavat- tak jsem se rozhodl ho uveřejnit. Stále však hledám amerického křesťana, který raději ztratil domov, než aby se vzdal platby desátku do církve a bude ochoten se mnou o tom hovořit. Příště bych už chtěl uvést něčí jméno. Je někdo připraven o tom mluvit? 

  Vstup do diskuze