29.Srpen.2009         

Recenze


Na této stránce je umístěna recenze několika knih o desátcích, které byli vydány v České republice.

D. Prince, Desátky. Smí člověk Boha okrádat?

Útlá knížečka známého zahraničního kazatele vyšla před lety v dnes již zkrachovalém vydavatelství Logos. Kdo by očekával důkladnou biblickou studii, byl by již po přečtení několika stran zklamán. Autor z Bible cituje jen spoře a to jen ty verše, které podporují jeho teorie. Ty verše, které vyvracejí jeho závěry buďto vůbec nezmiňuje (jako například verš Žd 7,5,: "Levité, pověření kněžskou službou, mají podle zákona příkaz brát desátky od Božího lidu..."Kde je jasně řečeno, že jen levijci dnes mají biblickou a novozákonní autoritu a pravomoc vybírat desátky.) anebo je odmítá komentovat s poukazem na to, že "je nad rámec tohoto pojednání zabývat se podrobně všemi popsanými požadavky" (s.5) Kdy se jimi bude zabývat však již nesděluje. Celá kniha má jednoduchou (ale lehce napadnutelnou) konstrukci; má především nově obráceným křesťanům odhalit to, co v Bibli sami zatím neobjevili a objevit ani nemohou. Celé poselství 12 stran tak zní: "Nemůžeš si dovolit nedávat je" (s.12) (rozumějte desátky). Autor také čtenáře neinformuje o tom, že raná církev o desátcích neučila ani je nepraktikovala, rovněž nezmiňuje nic z temné minulosti desátků v Evropě. Tam, kde se jeho domněnky nemají možnost opřít o Bibli, si navíc vypomáhá sám, když tvrdí: "Abraham dal své desátky Melchisedechovi, Izraelité dávali své desátky Levítům, Levíté dávali své desátky Áronovi, věřící v Jeruzalémě kladli své dary k nohám apoštolů." (s.13) Zařazením křesťanských darů do jedné věty po bok desátků bezpečně navozuje dojem, že zde šlo také o desátky. To je však hrubý omyl. Neboť Nový zákon žádné "křesťanské desátky" nezná. Křesťané dávali pouze dary a nikoliv desátky. Za jediný klad knihy lze považovat skutečnost, že četbou jejich 12 stran strávíte jen půlhodinu času. Po přečtení této knihy pak zůstává zásadní otázka; skutečně její autor předpokládá, že křesťané tomuto povrchnímu poselství uvěří ? Závěrem tak lze konstatovat, že je škoda, že autor výborných Základů křesťanské víry téma desátků nezvládl. Lze jen doufat, že se mu to příště podaří.

Recenzoval Jiří Doležel

D. Prince, Desátky. Smí člověk Boha okrádat? 12 stran, Vydal LOGOS v Praze. Rok vydání, ISBN ani náklad neuveden.

 

J.Doležel, Dějiny desátků

Na 2. vydání této knihy byla napsána  recenze v časopise Církve bratrské Bratrská rodina (leden 2004):

   "Pozoruhodnou je zdánlivě drobná kníž­ka DĚJINY DESÁTKŮ (Jiří Doležel, Ostrava 2002, 141 stran).  

   V jednoduchém vydání s vý­raznou obálkou, ilustracemi a tabulkami s bohatým odkazovým aparátem by publi­kace vydala již na řádný knižní titul. Knížka se dobře čte, je zde spousta zajíma­vostí, které čtenáře zaujmou.

   Financování církve je probíráno chrono­logicky. Nejprve se dovíme něco o fi­nan­cování pohanského kněžstva a chrá­mového personálu. Poté o vybírání desátků v židov­stvu – zde nás zaujme fakt, že se dělo přede­vším v naturáliích. Dokládáno citacemi biblic­kými, Talmudu, pseudoepigrafů, Flavia. Ne­dovíme se však nic o tom, jak v které době se konkrétně vybírání konalo. Zvláště by nás zajímala doba Ježíšova.

    Raná církev – novozákonně i citacemi autorů do 3. století je dokumentováno, že se nedály nikdy desátky ve smyslu vybírání de­setiny příjmů. Praxi mladé církve se autor snaží později aplikovat na dobu dnešní: Sbírka by se měla konat na předem ozná­mený účel, první den v týdnu – neděli, zú­čast­nit se má každý věřící, křesťané si dary pře­dem připravují omezeni také tím, nač stačí. Autor si ovšem čas mladé církve představuje poněkud idylicky. Dobrovolné sbírky dostačují na diakonii i potřeby církevní práce. Pomíjí však, že církev byla v řadě period těžce pro­ná­sledována a nemohla rozvíjet svou struk­turu. V jiných obdobích se to dařilo a v ně­kterých místech (např. Řím) byla podpo­rována bohatými rejdaři, někde dokonce měla příjem z lodí, které vlastnila.

    Období pokonstantinské v Římské říši na­hlíží schematicky hlediskem úpadku, jehož dokladem má být i „pošilhávání po židovských desátcích.“ Ovšem pro toto období jsou de­sátky nedoložitelné. Od konce 6. století jsou postupně uváděny v život a je třeba zmínit, že církev od 5. století stojí v rozvrácené Evropě a civilizaci i bez vnějších opor – a obstojí.


     Oblíbeným obdobím pisatele je středověk. Poněkud pomine raný, kdy církev i v našich zemích byla do 12. století vpravdě chudou, ostatně jako celá společnost. Pole málo vy­nášela, řemesla a města na svůj rozkvět mu­sela teprve čekat. O bohatnoucí církvi lze mlu­vit až od 14. století, ale přitom nelze pominout i „kněžský proletariát“, který se nikterak nad poměry neměl. Pozornost je však upřena na narůstající bohatství církve jako jeden z pod­nětů reformačních v touze po návratu k pros­totě. Autor je však zklamán tím, že reformace se od zdanění věřících neoprostila.

    Od 19. století Doležel sleduje „nečekaný návrat desátků“ masivně doložený Smithem a citátem z knihy Mormon o olupování Boha a hrozbě spálení těch při příchodu Pána, kteří je neplatili. Po Mormonech přijdou ovšem na řadu Adventisté sedmého dne. Pochvala Svědků Jehovových pro odmítnutí desátků citátem Strážné věže z roku 1900 by ovšem mělo být doplněno o systém dnešní jejich praxe, když jejich prakticky povinné, výrazné přispívání je zřejmé.


     Konečně jako aktéři desátků v naší době jsou uvedeni „letniční“, kteří zřejmě zavdali podnět k vydání titulu. Znovu jsou důkladněji probrány starozákonní i novozákonní souvis­losti se závěrem, že v Novém zákoně není žádný verš, který by doporučoval křesťanům dávat desátky. Pak je citován Prince aj. autoři, že dnes se mají dávat desátky do sboru, pokud někdo uvidí ve svém srdci, že má desátky dávat. Obě teze mají jistě svou platnost a nemusely by nutně znamenat po­vinné zdanění křesťanů jakoby podle Božího řádu ani odmítnutí této obětavosti jako něčeho již prošlého. Autor v některých přípa­dech poněkud zjednodušuje (v hodnocení jevů i osob – např. Augustin, Tomáš Akvin­ský); působí tak i přehledná, závěrečná ta­bulka o praxi církví. Již měřítko „akceptuje desátky“ je mnohoznačné – od tvrdého vy­máhání po připuštění jako možnosti. Přímé vybírání nejspíš sedí u CASD a Apoštolské církve. Určitě to však není uplatňovaná bap­tistická ani metodistická norma , jak je uve­deno, to by pak ty finance naprosto jinak vy­padaly. Pravda je, že s financováním zřejmě nikdy neměli potíže Adventisté.
     U Církve bratrské je uvedeno „neakcep­tuje“, což platí v tom, že dary jsou dobrovolné a desátek není vybírán, avšak řada členů jej ve prospěch církve odděluje. Ovšem roz­hodně to není uplatňované pravidlo, o čemž svědčí i sta­tistiky.

    Závěrem: knížka zaujme, její hledisko je však výrazně zjednodušující. Takříkajíc peníze a násilí byly vždy zdrojem zlého pro spo­lečnost i církev, pokud se na nich zle podílela. Obecně tato teze je i opodstatněná, stejně jako druhá, že lze sotva křesťany desátkem povinně zdanit. Na druhé straně je podce­ňováno financování církve i potřebný církevní majetek, které mají prospět církevní práci včetně diakonie.

                                                                  Jan Kašper


    Na tuto recenzi jsem reagoval:

    Heuréka, chtělo se mi zprvu zvolat po přečtení recenze na knihu Dějiny desátků.

    Jako autor recenzované knihy jsem se totiž povětšinou setkal jen se dvěmi reakcemi; na jedné straně někteří čtenáři tuto knihu téměř zavrhli, a na druhé straně ji další křesťané nekriticky zvelebovali. Recenze bratra Kašpera leží někde uprostřed a to je dobře. Věřím tomu, že z knihy bude mít užitek jak ten, kdo praktikuje desátky, tak jejich oponent. K uvedené recenzi mám jen několik poznámek. Recenzent si v úvodu stýská, že v knize nezmiňuji praxi desátků v Ježíšově době. Zde se však každý historik ocitá na velmi tenkém ledě. O tom, jak konkrétně probíhalo vybírání desátků, totiž soudobé prameny cudně mlčí, stěží je proto možné očekávat, že se po dvou tisíciletích někomu podaří poodhalit tuto stránku. Dále bych poopravil Kašperovo mínění, že dobu rané církve považuji za dobu idylickou. Ne, tuto dobu nepřeceňuji, byla to jistě těžká doba, kdy církev procházela nejen vítězstvími, ale také mnoha neúspěchy a pády. Přesto se domnívám, že je možno se i dnes nechat inspirovat z Nového zákona k financování církevních aktivit podle biblických příkladů a měřítek.

    Svědky Jehovovi zmiňuji záměrně jen velmi okrajově, trochu zde opět musím poopravit autora recenze, neboť citát ze Strážné věže není z roku 1900, ale z prosince roku 1990 takže dokumentuje soudobý pohled této minority na desátky. Hlouběji se však jejich finanční praxí skutečně nezabývám, neboť bych nerad tuto sektu dával čtenářům za příklad. V knize jsem se nemohl vyhnout zjednodušování v hodnocení některých historických osob, neboť kniha byla zaměřena na desátky a ne na zevrubné studium díla a odkazu Akvinského a dalších. Předpokládám, že čtenář si v případě zájmu již nalezne ve studovnách folianty zabývající se podrobně zmíněnými postavami. Také v stručné tabulce o praxi církve jsem se cíleně držel maximální věcnosti. Proto, když mi kupříkladu superintendent Metodistické církve napsal, že metodisté vybírají desátky, potom se tato informace musela promítnout do zmíněné tabulky, přestože jsem se mohl soukromě domnívat, že ne všechny metodistické sbory musejí mít takto vyhraněný názor. Ke konečnému recenzentovu hodnocení bych podotkl jen to, že jsem si kladl za cíl podat stručný náhled na danou problematiku a zaplnit tak mezeru v naší křesťanské literatuře. Hodnocení toho, zda se mi toto předsevzetí podařilo splnit, tak nakonec ponechám na samotných čtenářích.                                  
                                                                           Jiří Doležel

J.Doležel, Dějiny desátků, Druhé přepracované a rozšířené vydání, Ostrava 2002, 141 stran, náklad neuveden, ISBN 80-238-9309-2


Kolektiv autorů, Desátky

Kniha bezejmenného kolektivu autorů má nezpochybnitelný primát. Byla první českou knihou, která jasně odmítla tezi křesťanských desátků. Autoři čtenáře postupně letmo provádějí jak historií desátků, tak židovským pojetím desátků až po novozákonní pohled na věc. Fundovaně je také nastíněno učení mormonů o desátcích. Mimochodem, skutečnost, že mormoni také dávají desátky svého času dokonce před křesťany zatajil i jeden charismatický časopis. Knihu je možno bez zaváhání vřele doporučit. Její náklad 500 kusů je však již dnes rozebrán.

Recenzoval Jiří Doležel

Kolektiv autorů, Desátky, Prcek a spol. Kroměříž, 1995, 35 stran, Náklad 500 výtisků, ISBN 80-901538-6-0

 

J. Avanzini, Mocné principy finančního růstu a J. Avanzini, Bohatství světa a jak ho převádět do božího království.

Dvojice knih Amerického televizního kazatele trpí dvěma základními nedostatky. Prvním je skutečnost, že jejich autor nedokáže čtenářům z Bible doložit svá tvrzení, že desátky platí i pro křesťany a druhým je fakt, že autor často nevychází z originálních biblických textů, na což doplácí tím, že z nepřesných překladů vyvozuje nebiblické závěry.

Protože v těchto knihách jejich autor, věhlasný americký televizní kazatel předkládá některé nové, v Evropě dosud neprezentované názory na desátky, považuji za nutné tyto knihy porovnat s učením Bible. Naše přemýšlení se přitom nebude do všech podrobností zabývat obsahem těchto knih, ale pouze se omezí na desátky, které jsou jejich ústředním tématem. V knize Bohatství světa jsou křesťané ujišťováni: „Všichni Abrahamovi potomci platili desátky. Jákobova smlouva s Bohem neznamenala, že Jákob se zavázal platit desátky jen v případě, že mu Bůh požehná, on už desátky platil předtím ! ...Jistěže platil desátky již od mládí.“ (BS s. 64-65) Toto tvrzení je třeba opravit, Bible nám nikde neříká, že by všichni potomci Abrahama dávali desátky a už vůbec nám neříká, že by je Jákob odváděl ve  svém mládí.  Jákob navíc při svém slibu podmiňuje odvedení desátků splněním konkrétních podmínek (Gn 28,20-22): 1) Bude-li Bůh se mnou 2) Bude-li mě střežit na cestě   3) dá-li mi chléb a šat 4) navrátím-li se v pokoji do domu svého otce. Na základě splnění těchto podmínek Jákob slíbil, co učiní: 1) Hospodin mi bude Bohem 2) kámen,  který jsem postavil se stane domem Božím  3) ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky. Jákob zde používá budoucí čas a říká „co mi dáš,“ nikoliv „co jsi mi dal.“ Z celé události tak vyplývá jediný závěr: Jákob budoucí odvedení svých desátků podmínil splněním konkrétních podmínek smlouvy, kterou s Bohem uzavřel. Pisatel dále tvrdí:„Jákob slíbil Bohu, že Mu „dá“ deset procent nad desátky jako výraz vděčnosti za Boží hojné požehnání.“ (BS s. 65) Myšlenka, že Jákob Bohu neslíbil dát desátky, ale deset procent nad desátky má však již blíže říši pohádek nežli pravdivému výkladu Bible. Dále Avanzini sděluje důležitou skutečnost :„Na každém místě, kam přicházím, se setkávám se stejnou situací. Méně než dvacet procent členů církve dává desátky. Ti mně s nadšením přicházejí říct, jak jsou „požehnáni“ tím, že dávají desátky“(BS s. 83) Avanzini dále popisuje pravou příčinu jejich požehnání: „Jsem přesvědčen, že v příjmech těchto svatých není v žádném případě naplno uplatněn Boží plán placení desátků. Oni pouze zažívají výhody dobře vedeného rodinného rozpočtu...Tvé „finanční požehnání“ tedy nebylo důsledkem duchovního zákona, ale přirozeného zákona o pořádku v účetnictví.“ (BS s. 84) S tímto tvrzením, že ke křesťanům nepřichází Boží požehnání díky placení desátků, ale pouze jako důsledek dobře vedeného rozpočtu, lze bez výhrad souhlasit. Budou-li však někteří křesťané po přečtení této knihy toto tvrzení zastávat, může se jim lehce stát, že budou mít v některých sborech problémy. Při výkladu Malachiáše je psáno :„Asi je ti jasné, že Bůh do této věty nepřidal slovo „oběti“ jen proto, aby lépe zněla“ (BS s. 85) Autor dále rozvíjí myšlenku, že křesťané Bohu odvádějí jen desátky a zapomínají mu dát oběti. Výklad tohoto místa je přitom daleko složitější nežli Avanzini tuší. V originále je totiž pro „oběť“ použito slovo: „teruma“, o němž již víme, že bylo často používáno k označení desátku pro kněží ze synů Árona. Je tak možno tvrdit, že Malachiáš zde vyzývá k odvedení desátků levijcům i desátků (obětí-teruma) synům Árona. Pokud bychom stejně jako Avanzini na tomto místě lpěli pouze na zdůrazňování rozdílu mezi desátkem a obětí, dopustili bychom se omylu. Avanzini dále křesťany zastrašuje: „Selhání v placení desátků i selhání v dávání obětí znamená pro tvé finance prokletí.“(BS s. 85) Křesťané jsou zde strašeni starozákonním prokletím a jsou tak bez milosti tlačeni zpět pod chomout Mojžíšova zákona. V knize Bohatství světa je dále psáno: „Mnoho křesťanů je placením desátků frustrováno, protože mají za  to,  že to zkusili, ale nefungovalo to.“ (BS s. 89) „Za dobu více než dvaceti pěti let mé služby za mnou přišlo bezpočet zklamaných lidí, kteří věrně platí desátky, abych jim vysvětlil, proč v jejich životech „desátky nefungují“.(BS s. 86) Tato skutečnost, že dnes existuje bezpočet či mnoho křesťanů, kteří jsou zklamáni tím, že jim desátky nefungují a hledají pomoc u svých kazatelů,  je v  charismatických církvích často bagatelizována či  zamlčována.  Avanzini  přitom již  dříve tvrdil, že křesťané: „Mně s nadšením přicházejí říct, jak jsou „požehnáni“ tím, že dávají desátky.“ (BS s. 83) Je jistě nemožné, aby byli titíž křesťané nadšeni i současně zklamáni z desátků. Pokud chceme tato dvě tvrzení správně interpretovat, budeme je muset skloubit dohromady; víme tedy, že dnes méně než dvacet procent křesťanů odvádí desátky; část z nich je nadšena a bezpočet, či mnoho z nich je z nefungování desátků zklamána. Nebylo by jistě bez zajímavosti zjistit, která z těchto skupin mezi křesťany převažuje, to však prozatím nebylo předmětem našeho zkoumání. Avanzini dále píše: „Problém s „nefungujícími“ desátky je důsledkem toho, že lidé dobře neporozuměli tomu, co Bůh ohledně desátků zaslíbil.“(BS s. 86) Toto tvrzení je nutno uvést na pravou míru: Nefungování desátků totiž není důsledkem malého porozumění této problematice, ale má daleko jednodušší příčinu; desátky nefungují, protože je Bůh pro svou církev vůbec nenaplánoval. Stejně tak by křesťanům nefungovali  i zvířecí oběti nebo jiná obětní přikázání Zákona. Avanzini také píše: „Povinnost dávat desátky trvá od období před zákonem skrze období zákona až do pozákonního období, dnešního období milosti.“„Pro křesťana není dávání desátků otázkou dobrovolnosti.“(MP s. 130) Těmto tvrzením je třeba oponovat, neboť nedobrovolnost je opakem svobody, kterou  nám Ježíš vydobyl: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stujte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Ga 5,1) V knize je rovněž napsáno: „Měla by to být tvá místní církev, rozhlasová nebo televizní služba nebo nejdůležitější služba vydávající literaturu. Místo, z kterého přijímáš svoji duchovní výživu, si zasluhuje prioritu ve tvém srdci a ve tvých financích.“(MP s. 106) „Možná, že někteří z těchto svatých přijímají svoji duchovní „potravu“ z křesťanského televizního nebo rozhlasového programu nebo dobré služby pro lidi upoutané na lůžko.Toto jsou jistě výjimky z obecného pravidla, že desátky by měly jít do místní církve.“(MP s. 131) Je udivující, jak zřetelně se zde Avanzini pokouší získat od křesťanů desátky pro televizní kazatele - mezi něž sám patří. V knize je dále psáno: „Neplacení desátků je v Božím slově na plno nazýváno loupeží.“(MP s. 134)  Je třeba zde  být přesný  -  věta by správně měla znít:  „Neplacení  desátků je jen ve Starém zákoně nazváno loupeží.“ Nový zákon totiž nevyučuje křesťany, aby je dávali. A tak zatímco Starý zákon, který má 753 stran (Ekumenický překlad, Praha 1984) varuje židy před okrádáním Boha o desátky na jednom jediném místě (a Nový zákon nevaruje křesťany na 198 stranách dokonce na žádném místě), Avanzini pak dokáže křesťany na pouhých 268 stranách varovat celkem 10 krát před okrádáním Boha o desátky. Zůstává pak otázkou, zda je tato jeho horlivost Božím dílem, zvláště když jeho varování nemají původ ani v jediném novozákonním verši. V knize je  také psáno:  „Dáváš desátky,  abys  otevřel  nebeská  okna. Dáváš oběti, aby Bůh skrze tato otevřená okna vylil požehnání...“(MP s. 153) Autor na mnoha místech používá tento  ústřední obraz Boha, který kvůli desátkům otevírá nebeská okna a díky obětem jimi vylévá na křesťana své požehnání. Ve svém výkladu však Avanzini staví na nepřesném překladu těchto veršů. V originále se v Malachiáši 3,10 vůbec o oknech nepíše, ale je zde použito jiné slovo: „´arubba“ - průduch, propust. Toto slovo je dále použito například v Gn7,11 a 8,2 o průduších, kterými Bůh vylil vody potopy na zemi. Pro okno se v Bibli nejčastěji používá jiné slovo a sice slovo „hallon“ - například v Gn 8,6 a 1 S 19,12. Od biblické doby se do dneška jistě změnila velikost, způsob zakrývání, otevírání a zavírání oken. Přesto se dodnes nezměnily hlavní funkce okna. Okno vždy sloužilo k tomu, aby pouštělo světlo a vzduch do místnosti a také k tomu, aby se šlo podívat z místnosti ven. Obraz, kdy Bůh oknem něco vylévá je však značně problematický, neboť by se ani v biblické době neslučoval s hlavním posláním oken (dodnes je v civilizovaných krajinách neslušné cokoliv z okna na někoho vylévat či odhazovat.) Avanzini dále píše: „Vidíš, že jsem tuto knihu nenapsal, abych tím něco získal. Napsal jsem ji pro tebe.“ (MP s. 158) Tato autorova sebechvála, že knihu nenapsal se zištnými úmysly je v zjevném rozporu s jeho vyučováním na straně 131, kde se dožaduje aby mu jako televiznímu kazateli platili desátky nemocní křesťané. Bratr také píše: „Dovol mi, abych při této příležitosti také zmínil, že se v tuto chvíli nebudu zabývat tím, co to jsou desátky ani nebudu dokazovat platnost desátků i v novozákonní době. Věřím, že desátky se týkají všech časových období včetně doby Nového zákona.“ (BS s. 86) Jak zarážející výrok. Autor věnuje ve svých knihách celkem 268 stran tématu desátků a financí a odmítá přitom byť jedinou stranu vyčlenit tomu, aby dokázal platnost desátků pro křesťany. Důvod tohoto jeho kličkování je však zřejmý; Avanzini dobře ví, že nemůže dokázat platnost desátků v Novozákonní době. Dále píše:„Desátky nejsou „tvoje“, a proto je nemůžeš dát Bohu.“ (BS s. 88) „Ale, milovaný, ty už víš, že desátky „dávat“ nelze. Bůh je už předem vlastní. Jediné, co můžeš Bohu dát, jsou oběti !“ (BS s. 90) Tvrzení, že desátky nejsou „tvoje“ a že je proto Izraelita nemohl „dát“ však vyvrací samotné Boží slovo. Že desátky patřily Izraelcům, je napsáno v Lv 27,31; židé měli dát Bohu „zesvého desátku“. Dále v Nu 18,24  jsou jmenovány „desátky Izraelců“.  O dávání desátků je psáno v Dt 26,12 „dáš je lévijci“ a ve 26,13 je opět psáno „dal jsem to lévijci“.  Vidíme tedy, že své desátky židé skutečně dávali. Tato místa jasně vyvracejí dříve citované názory bratra Avanziniho. Autor dále píše: „Placení desátků pouze otevírá okna Božích zdrojů hojnosti, které má připravené pro tebe.“ (BS s. 89) „Možná to vysvětluje, proč dnes tolik křesťanů chodí po světě pod otevřenými okny s prázdnými kapsami.“ (BS s. 92) Tvrzení, že tolik křesťanů dávajících desátky dnes má prázdné kapsy bude pro některé charismatiky překvapivé, velmi pravdivě však popisuje realitu ze života mnoha věřících. Avanzini také tvrdí: „O míře požehnání, které na tebe přichází otevřenými nebeskými okny, nerozhoduje Bůh, ale ty !“(BS s. 92) Díky Bohu, že toto tvrzení není pravdivé, v opačném případě by již Bůh nebyl svrchovaný a všemohoucí, ale byl by pouhým automatem na požehnání o jehož spuštění bychom rozhodovali svými mincemi.Jinde je také psáno: „Prohlašuji v autoritě Božího slova a v  souladu s tím co vidím od jednoho konce světa až ke druhému, že na tebe bude vylito hojné materiální, požehnání nebeskými okny, která otevřely desátky, které jsi zaplatil.“ (BS s. 93) Avanzini zde ujišťuje, že pokud se spolehneme na to, co vidí ve světě, přinesou nám desátky a oběti hojné materiální požehnání. Lze si pak již jen klást otázku, jak je možné, že dříve tvrdil, že takové požehnání z desátků se ještě nikde na světě nenaplnilo a nemohl je proto nikde vidět - viz.: „...ale zatím jsem se nesetkal s křesťanem, který by mi řekl:...Když platím desátky, Bůh na mě vylévá požehnání, že nemohu odolat ani je pobrat.“ (BS s. 84) „K takovému doslovnému naplnění některých překladů Bible Malachiáše 3,10 nedošlo. Očekávání tak hojného požehnání, že ho nelze pobrat, se v Těle Kristově nikde na světě nenaplnilo.“ (BS s. 84) Knihy kazatele Avanziniho je možno závěrem doporučit jako cenný dokument toho, jak neuvěřitelné názory jsou dnes v charismatických kruzích publikovány. 

Recenzoval Jiří Doležel

J. Avanzini, Mocné principy finančního růstu, Čistá u Rakovníka 1998, 158 stran. J. Avanzini, Bohatství světa a jak ho převádět do božího království, Čistá u Rakovníka 1998, 110 stran.


Vstup do diskuze